Zažili jsme vytržení ze skutečnosti s Jiráskovou Missa propria a s dětským pěveckým mistrovstvím
Budu patrně podezírán, že píšu neobjektivní kritiku na koncert sboru, s nímž jsem v blízkém kontaktu od roku 1980. Znám několik generací tohoto doslova vitálního „organismu“ a opakovaně nepřestávám obdivovat, jak sbormistr profesor Jiří Skopal udržuje, ba dokonce zvyšuje citlivost, plasticitu, barevnost a množství výrazových nuancí tohoto generačně proměňujícího se tělesa. Mohu porovnávat nahrávky, koncerty, festivaly a zahraniční turné od Ameriky přes Čínu až do Japonska. O množství a pečlivosti práce s textem, intonací, technikou, o oddanosti partituře, respektu k autorovi a o hloubce smyslu této práce nemluvím. Znám je ze zkoušek.
Presbytář kostela probleskoval tajemnými paprsky zapadajícího slunce s postupujícími barevnými tóny vitráží z oken průčelí, když se podle předpisu Tranquillo v partituře Missa propriaJana Jiráska ozvaly úvodní tóny Kyrie eleison prvního, druhého a třetího altu ve dvou a půl metru. Malé a velké sekundy jako by splývaly s iluzivním oltářem v pozadí a stejně jako a cappella andělský zpěv plný utrpení, úzkosti, napětí a barevných usmíření vedly posluchače se zatajeným dechem ke konci frází s nadějí.
Tajemství této barevné scenérie pokračovalo v Gloria se sestupnými přesnými glisandy, jež tlumočilo více obavy, nejistotu a polohu lamenta než jásot. Naléhavost a závažnost sdělení skrze uchvacující zpěv ještě narůstaly v Miserere s motorickou a repetitivní naléhavostí. Ani druhé Gloria nebylo prvoplánově radostné, opět naříkavá glisanda, která ustoupila ve výrazově střízlivějším Credu, aby se opět vrátila v lamentujícím Agnus Dei. Věřili jste každému tónu, každé frázi sboru, který visel jak uhranutý očima na sbormistrovi, dirigujícím pouze prsty. Silná kompozice s poselstvím, které umí Jitro soustředěně tlumočit. Nemohli jsme v těch okamžicích ani nemyslet na skladatele, který se provedení nezúčastnil, protože leží v krunýři po těžkém úrazu. Vždy to byla silná stránka sboru a sbormistra, že dokázali důslednou práci s detailem při zkouškách pointovat technicky a výrazově při soutěžích a na koncertech do špičkového a soustředěného výkonu, a přitom máme vizuální a sluchový dojem, jako by se ztratily všechny stopy studia a na povrchu zní a září jen čistá ušlechtilost, prožitek a poselství. Byl to nesporně vrchol celého koncertu, pouze dramaturgický záměr sbormistra vědomě sledoval (i s ohledem na dětské publikum) linku od filozofické imaginace k světské prostotě.
Dvojzpěvy pro dětský sbor s průvodem klavíru Červnová noc Ilji Hurníka zastihly Jitro jako citlivého interpreta hudby důvěrně známého skladatele. Milostné lidové texty (a říkadlo v případě Vejra) jsou jako kontrastní korálky navlečeny do sedmidílného cyklu s velkou příležitostí pro výrazový kontrast, plný zvuk a pozoruhodné sólové party. Celkem pět sólistek, členek sboru, tak doplnilo interpretační šíři a zaujetí novými zvukovými valéry zejména v Měsíci v rybníce (bez textu), kde brumendo sboru se dvěma zpěvačkami na otevřený vokál silně evokovalo uhrančivost měsíčního světla na vodní hladině.
Po přestávce navázal sbor ve stejném duchu pojetí a hudební stylizace lidových moravských textů (i označení „dvojzpěvy“ místo „písně“ to potvrzuje) cyklem Antonína Dvořáka Moravské dvojzpěvy. Celkem třináct částí v řadě staví před interprety vždy obtížný úkol zatížený již dlouhou interpretační tradicí v sólové a sborové podobě na celém světě. Před nejrůznějšími typy publika Jitro s velkým ohlasem po léta zpívá Dyby byla kosa nabróšená s plnokrevným, přesným a živým zvukem sboru jako homogenního celku. Totéž platí o Prstenu (Hraj muziko, hraj) s volným metrem a čardášovým accelerandem, často i jako vyvrcholení koncertu.
Dvořáka Jitro tlumočí s obdivuhodnou pokorou, úctou a zároveň něhou a s osvěžující aktuálností. V A já ti uplynu sbor vystihl poetiku moravské poezie a neokázale modeloval fráze, dynamiku a celé pojetí. Při Slavkovském polečku malým jsme ocenili, že i rychle zpívaný text je pečlivě vyslovován a srozumitelný. Obecně platí, že tesklivá a smutná témata (nešťastná láska) v Dvořákově cyklu vnímá sbor velmi citlivě a stejně silně je přenáší na posluchače.
Závěrečný cyklus Josefa Suka Deset zpěvů pro ženský sbor a čtyřruční klavír, op. 15, byl zastoupen na koncertu pouze dvěma pastýřskými částmi z deseti (Pastýř a pastýřka a Pastýři na jaro), ale opět jsme zažili novou polohu sboru s obtížným a zvukově robustním čtyřručním klavírem (k citlivému kmenovému doprovazeči Michalu Chrobákovi se připojil Jiří Pašek). V až symfonizující sazbě ušlechtilý tón sborového troj- a čtyřhlasu opět prostřel všechny barevné a výrazové odstíny vyspělého tělesa. Pastýři na jaro mají pro sbormistra a sbor i jistý iniciační význam. Jiří Skopal po standing ovations prozradil, že ve čtrnácti letech jim při hudební výchově ve škole paní učitelka tuto skladbu pustila. „Byl jsem obyčejný rošťák. Ale se mnou to tehdy hlo,” řekl a Pastýře k radosti publika zopakovali.
Vzhledem k tomu, že Jitro v minulosti již natočilo tematická CD s díly Jana Jiráska, Ilji Hurníka i Antonína Dvořáka, stálo by za úvahu pokračovat v této řadě s Josefem Sukem.
Na závěr ještě jeden postřeh. Sbor pro živou nahrávku po skončení vysilujícího koncertu soustředěně a s nasazením opravoval místa s hlukovými kazy z prostoru a už bez publika tak potvrdil vysokou profesionalitu. Jitro, které zpívalo jako vždy celý koncert zpaměti, je hrází proti okázalé atraktivitě, showbyznysu, povrchnosti, líbivosti, plytkosti a pomíjivosti.
Pražské jaro 2014
Jitro – královéhradecký dětský sbor
Sbormistr: Jiří Skopal
25. května 2014 Kostel sv. Šimona a Judy Praha
program:
Jan Jirásek: Missa propria
Ilja Hurník: Červnová noc
=přestávka=
Antonín Dvořák: Moravské dvojzpěvy, op. 32
Josef Suk: Deset zpěvů pro ženský sbor a čtyřruční klavír, op. 15 (výběr)