Kytice, Bathory, Kuře melancholik – tyto filmy spojuje jediné, a to hudba. Hudba, kterou skládal Jan Jirásek (63), rodák z Rychnova nad Kněžnou. Dvojnásobný držitel křišťálové sošky lva, jenž si cestu ke svému úspěchu musel „složit“ sám. Zatímco většina z nás na základě melodie komponuje příběh, on na to jde z druhé strany a příběh přetavuje do melodie. Myslí hudbou. Jak vzpomíná na spolupráci s Jurajem Jakubiskem či Jaroslavem Brabcem? A nakolik je hudba u filmů nepostradatelná?
Nechte mě hádat – tatínek hudební skladatel, maminka zpěvačka.
Ne, nepocházím z hudební rodiny. Údajně mí dva dědové byli velice dobří amatérští muzikanti, ale já jsem, bohužel, nestihl poznat ani jednoho z nich.
Kde se tedy u vás objevila láska k hudbě?
Zájem o hudbu se u mě začal projevovat velmi brzy. Rodiče mne tedy poslali do lidové školy umění v Rychnově nad Kněžnou s čistým svědomím, že to pro mě bude to pravé. Jenže se záhy ukázal opak. Pamatuju si, jak paní učitelka psala na tabuli „nota celá“ a říkala to neuvěřitelně pomalu. Za tu dobu jsem stihl oběhnout desetkrát třídu, protože mne to nebavilo. Byl jsem aktivní dítě, chvíli jsem neposeděl. A tak usoudili, že ze mě muzikant nikdy nebude.
A tak jste to vzal za opačný konec a stal se rovnou skladatelem?
Časem u mě začala sílit touha být skladatel. Byť cesta k tomuto cíli byla trnitá. Nejdříve mne nepřijali na AMU do Prahy, ale já se nevzdal a přihlásil se na JAMU do Brna, a tam to vyšlo. Když to porovnám se svými kolegy ať už doma nebo ve světě, kteří vyrůstali v hudebních rodinách a od malička nasávali znalosti, tak já jsem si tu cestu musel skutečně tvrdě vyšlapat.
Jako malá jsem toužila jít ve stopách otce a stát se automechanikem. Vy jste však chtěl skládat hudbu, aniž by vás k tomu někdo vedl. Jak se u vás začala projevovat ta touha?
Není to o tom projevovat se navenek. Jde spíš o hudební představy, které člověk má a které přišly tak nějak samy.
Hudební představy? To zní abstraktně.
Hudba je nejabstraktnější umění. Není jen o notách, které píšete, a melodii, kterou pak slyšíte, je to především o pocitech. Když se něco stane, něco vidíte, vyvolá to ve vás určité emoce. Buď se vám to líbí, nebo nelíbí. Udělá vám to radost, nebo jste z toho smutná. Odpuzuje vás to, nebo naopak přitahuje. A vy ty pocity dokážete popsat. A u hudby je to podobné. Jen s tím rozdílem, že pocity, které ve mně filmová scéna vyvolává, neverbalizuji, ale zhudebňuji.
Chcete tedy říct, že vám to bylo dáno do vínku, že máte dar? Já si to jinak nedokážu vysvětlit.
Všechno je dar. Umět se nějakým způsobem vyjádřit je dar. Spousta lidí má velmi hluboké pocity, ať je to láska, nenávist nebo cokoli jiného, ale dokažte mi ten váš pocit sdělit tak, abych ho prožil stejně silně jako vy.
To je těžké.
Jan Jirásek spolupracoval i na snímku Bathory, nejdražším českém filmu v historii, jehož rozpočet přesáhl 300 milionů (distributor: Bontonfilm).
Ano, a je to velmi těžké i hudebně. Můžu vám nějakou skladbu popisovat, ale ve vás to nevyvolá stejně silný pocit, jako kdybyste ji předtím reálně slyšela. Někteří spisovatelé vás při čtení emotivně naladí natolik, že se přistihnete, jak s tím příběhem rezonujete. A to samé dělá i filmová hudba a její autor. Dostane se mi do ruky například syrová scéna muže a ženy, kteří vedle sebe jen sedí a nic neříkají, nedotýkají se, nic se tam neodehrává. A já svou hudbou vdechnu scéně život. Jejím prostřednictvím tomu dodám příběh, určitý pohled. Když třeba použiju dramatickou hudbu, divák je náhle v očekávání – něco se tam stane.
Hudbou tedy naznačujete děj?
Ano, můžu naznačit, anebo také tajit. Vzpomínám si, když jsem psal hudbu k filmu Kuře melancholik, kde Vilma Cibulková ztvárnila roli macechy Rózy. Šlo o velmi zápornou postavu. A režisér Jarda Brabec mi povídá: „Líbí se mi to, ale děláš z ní mrchu příliš brzo.“ Chtěl to totiž držet pod pokličkou co nejdéle a vsugerovat divákovi, že je hodná náhradní maminka pro chlapce. Zatímco já jsem to začal naznačovat dříve.
Jak vůbec komponujete? Pustíte si film. Sednete si do křesla. Na stůl postavíte horký čaj. Do ruky vezmete blok a tužku?
Vlastně máte pravdu. Na film se nejradši dívám sám. Nechci, aby vedle mě seděl režisér a vnucoval mi své názory. On ten film a jeho různé střihové variace viděl nejméně stokrát a jeho vnímání už je v ten moment jinde. Chci, aby ve mně daná scéna vyvolala emoci, která bude jenom má. V ten moment beru do ruky papír a tužku a už si dělám hudební poznámky, ne slovní. Ten pocit si zapamatuju a od režiséra si ho nenechám vzít. Říkám tomu pocitová paměť. Poté ho přetavím do hudby s tím, že chci ten samý pocit vyvolat i v divákovi.
„Hudbou vám otevřu malé dveře do velkého světa.“
Máte tedy při skládání volnou ruku?
Málokdy, ale třeba u Kytice jsem měl. Paradoxem je, že tento film vznikl takříkajíc jenom pro radost. Vůbec jsme nepočítali s takovým úspěchem a takovou odezvou. Právě u tohoto filmu mi František Brabec řekl: „Dělej si s tím, co chceš, ale musí to být úžasný.“ A tak jsem to udělal. U filmu je jinak skladatel vždy podřízený režisérovi a producentovi. U režisérů, s nimiž se už léta znáte, víte, jaké mají představy. Pak jsou režiséři, a těch je většina, co vám řeknou, ať se na to podíváte a řeknete jim svůj názor. A nakonec jsou ti, se kterými opravdu bojujete, protože každý chcete úplně odlišný styl hudby.
To vás musí rozčilovat, když vám někdo diktuje, co tam má být.
Někdy ano, protože to může být v rozporu s mým cítěním a chápáním daného díla, ale zároveň je to velká výzva pro kreativitu. Skladatel svou hudbou vytváří k filmu svůj vlastní komentář. A to takový, který danou situaci přímo nepopisuje, jen naznačuje. A mnohdy je tento náznak daleko silnější, než když někomu něco vyprávíte doslova. Necháváte tak prostor pro představivost. Já vám jen hudbou otevřu malé dveře do velkého světa.
Obešel by se film bez hudby?
Existují filmy, které jsou bez hudby a fungují bez ní dobře. Každopádně na to divák musí být připraven už od začátku. Většinou jde o válečné snímky. A zvuková stránka takových filmů je vesměs postavena na zvucích z bojiště, což ve finále vytváří syrovou atmosféru, tu krutou a beznadějnou. Navíc, válečné filmy se dnes točí dokumentární formou a hudba by je jen změkčila.
Jan Jirásek
- Narodil se roku 1955 v Rychnově nad Kněžnou.
- Za hudbu k filmům Nejasná zpráva o konci světa a Kytice obdržel dva České lvy.
- Jeho hudba zazněla i ve filmech Jiřího Stracha Vrásky z lásky, Šťastný smolař, Santiniho jazyk či ve filmu režiséra F. A. Brabce Bolero.
- Složil hudbu také pro televizní seriál Hraběnky.
- Spolupracuje s královéhradeckým sborem Jitro.
- Hudebně se podílel i na inscenaci Babylonská věž divadelního režiséra Josefa Krofty.
- Jeho oblíbenou filmovou hudbou je dílo skladatele Thomase Newmana k filmu Cesta do zatracení s Tomem Hanksem v hlavní roli.
- V současné době působí zejména v Americe.
Jste umělec a každý umělec do své tvorby přenáší něco ze svého života. Nechává se inspirovat vlastními zkušenostmi. Máte to taky tak?
Ať si to uvědomujete, nebo ne, vždy čerpáte inspiraci ze svého života. Máte to zkrátka uložené v podvědomí. Když pak vidíte na plátně nějakou scénu, která je vám blízká, vždy to ve vás vzdáleně vyvolá určitou vzpomínku. A ta, byť třeba i bolestná, se do vaší tvorby otiskne. Neodpoutáte se od ní a ani by to nebylo žádoucí. Nebylo by to pak mé dílo – do všeho dávám kus sebe.
Mně třeba hudba pomáhá zahnat chmury. Také při ní relaxuji, cvičím, řídím, uklízím. Jak to má hudební skladatel?
Přesně naopak (smích). Ticho je pro mě nejlepší způsob relaxace. A řekl bych, že už mám jistou profesionální deformaci. Když nějakou hudbu slyším, mám tendenci ji posuzovat a analyzovat. Nedokážu si ji vychutnat jako běžný posluchač. Málokdy se mi stane, že se zaposlouchám a nechám se unést.
Takže rádio u vás doma nenajdeme.
Zase nepřehánějme (smích). Populární hudba mi tolik nevadí, já jsem do ní pořádně nikdy nevstupoval. Jediná píseň, kterou jsem napsal, byla Môj Bože k filmu Bathory, kterou zpívá Katarína Knechtová. Jako autora mě tento žánr ani moc neláká. U nich je struktura striktně daná, což je pro mne tak trochu vězení. Libuji si ve větších plochách, které se proměňují, jsou kontrastnější. Můžu se do nich více ponořit.
Režisérem filmu Bathory byl Juraj Jakubisko. Jak vzpomínáte na tuto spolupráci?
Spolupráce s Jurajem není jednoduchá. Je to jeden z největších žijících umělců. Má velmi originální představivost a jeho míra kreativity snad nebere konce, ta neustále běží. Vždycky říkám: „Juraji, dost, ty prostě musíš někdy zastavit.“ A v tu chvíli jsem schopný hudbu složit. On vždy odvětí: „Urob to, urob to.“ Ale pak to stejně použije na jinou scénu. A tak se stalo i u filmu Bathory. V jedné scéně se tančí renesanční tance. Já mu složil hudbu k pěti tancům a s choreografkou jsme to dávali dohromady. Juraj pak přišel a vzal jinou mou hudbu a dal ji ke scéně s těmi tanci. Přitom ta hudba s nimi neměla nic společného. A důvod? Prostě se mu to takhle líbilo víc. A co myslíte, tak to ve filmu i je.
Adéla Němečková
foto: Jakub Misík