Je album Paralelní světy s Jitrem pro Vás výjimečné? Čím?
Pro mě je toto album výjimečné hlavně z toho důvodu, že mapuje podstatnou část mé sborové tvorby. A ke sborové tvorbě mě přivedl umělecký šéf Jitra, můj dlouholetý přítel prof. Jiří Skopal, od kterého jsem se hodně naučil.
Cédéčko se prodává po celém světě, kritika chválí…. A co pocity českého skladatele?
Nebudu nic předstírat, reakce na toto CD mě velmi potěšily a tak trochu polechtaly mé ego. Je mi samozřejmě jasné, že teprve historie rozhodne, jestli to či ono dílo přežije svého autora, ale svých pár minut štěstí jsem si po přečtení oněch zmíněných recenzí vychutnal.
Jak se autorovi čtou v recenzích věty typu „Nacházejí se tam naprosto úchvatné vokální pasáže a nemůžu říct, že bych někdy slyšel něco podobného.“?
Po přečtení vět podobného typu mě to vede k zamyšlení, jestli jsou taková hodnocení oprávněná. Ale ať už je oprávněné nebo ne, je to pro mě velmi zavazující.
Recenze u Paralelních světů vyzdvihují, že mohly být napsány dnes jako před staletími… že spojují mnohé tradice, hudební i filozofické…. Co nejvíc znamenají pro vás?
Jak jsem již uvedl, pro mě je to vlastně tak trochu souhrnné CD, takže klíčové slovo k zodpovězení Vaší otázky je bilance. Uvědomuji si svou cestu od prvních skladatelských pokusů až do této doby a vyvolává to u mě otázky, kam dál. Není to záležitost toho, co říct, ale jak to říct, jak sám sebe formulovat. Snažím se vyjadřovat své myšlenky co nejjednodušším a nejsrozumitelnějším způsobem.
A pokud jde o tradice, tak to pro mě rozhodně není vulgární výraz. Velmi ctím to, co dokázali naši předchůdci. Zanechali tady nesmrtelná díla. Otázkou je, co zůstane po nás.
Lze vůbec nějak měřit úspěch?
Určitě ano, ale jednotné měřítko je obtížné nalézt. Pro někoho to může být počet prodaných kusů, ohlas veřejnosti, ohlas kritiky, finanční ohodnocení apod. Pro mě osobně je nejdůležitější, abych věděl, že ta či ona moje skladba obsahuje to nejlepší, čeho jsem jako tvůrce v dané chvíli schopen.
Učíte na na ISAM (International Summer Academy of Music) v Německu. Vaši kolegové jsou z prestižních univerzit Julliard School of Music, USC v Los Angeles či Rubin Academy v Tel Avivu? V jaké jste společnosti?
Ta společnost je jednoznačné vynikající a inspirativní – ať už jsou to mí kolegové Ofer Ben-Amots, Daniell Pollack, Lily Dorfman, Jürgen Essl, Jean-Pierre Leguay, Matti Raekallio ad., od všech se mohu hodně naučit a tuto příležitost nechci promarnit. Učím se ale i od svých studentů. Snažím se formulovat jejich kompoziční problémy a vývoj co nejpřesněji, což je někdy poměrně velká výzva.
Jaké tam panuje povědomí o české hudbě, nebo o naší republice vůbec?
Obrazně vyjádřeno, jsme v každém případě tzv. na mapě. Mí kolegové mají široké vědomosti o české hudbě, a pokud jde o studenty, vedu je k tomu, aby se o českou hudbu intenzivně zajímali.
Co Vám dává pohled zvenčí na naši současnost?
Konfrontace pohledů zvenčí a zevnitř je nezbytná k pochopení rozdílu v tom, jak vnímáme sami sebe a jak nás vnímá okolí. To srovnání může být příjemné i nepříjemné, předvídatelné i překvapivé. Česká povaha je velmi kreativní, někdy má ale problém dotáhnout věci do hotového stavu.
Co se snažíte předat studentům?
Kromě rozvoje jejich hudebního jazyka se snažím hlavně o to, aby studenti dospěli k maximálnímu možnému sebepoznání. Skladatelský vývoj musí jít ruku v ruce s rozvojem osobnosti. Každý jsme něčím originální, jedinečný, a tuto jedinečnost se snažím u svých studentů spoluobjevovat a rozvíjet.
Váš balet Knihu džunglí uvádí pod názvem „Das Dschungelbuch“ rakouský Baden bei Wien. Letos na podzim bude i na velmi prestižním festival v St. Polten. I to je patrně velký úspěch?
Tento projekt byl pro mě velmi podnětný a zábavný. Je úplně jiný než můj první balet „Guru,“ který uvedlo Národní divadlo v Praze (choreografie: Viktor Konvalinka). V „Knize džunglí“ (choreografie: Michael Kropf) jsem se vyhnul romantizujícímu nebo idealizujícímu konceptu, šlo mi spíše o to, realisticky naznačit pocity a situaci malého dítěte, které se octne samo bez pomoci v džungli, která není vůbec přátelská. V takové džungli rozhodně nežijí – řečeno slovy Jana Vodňanského – „ona idealizovaná Disneyovská zvířátka.“ V mém pojetí jde o boj o přežití, o nalézání přátel a spojenců i o to, vítězit nad svými nepřáteli tím, co bychom měli používat nejčastěji – zdravým lidským rozumem a vůlí.
Tuším, že jste chystal i Čapkovo R.U.R. Bude premiéra?
Moje opera R.U.R. je dílo se zvláštním osudem. Ačkoli patří mezi mé nejmilejší skladby, k její realizaci ještě nedošlo. Původní premiéra byla naplánována na rok 2014, ta se ale bohužel zatím neuskutečnila.
Do počtu současných úspěchů spadá i úspěšný autorský koncert na Bodenseefestival v německém Friedrichshafenu…
Bodenseefestival byl pro mě velmi zajímavou zkušeností. Jednalo se o koncert věnovaný výhradně mé hudbě s tím, že mezi jednotlivým skladbami jsem diskutoval s televizním moderátorem, publikem i muzikanty. Reakce publika i celková atmosféra koncertu mě velmi příjemně překvapily a potěšily.
Skládáte lehce, nebo to jsou hodiny a hodiny samoty?
Hlavní je to, že komponuji rád, je to můj způsob komunikace se světem. Jsem takový, jaká je moje hudba, i když se osobně někdy mohu jevit a projevovat jinak. A pokud jde o Vámi zmíněnou lehkost, je to jako v každodenním životě – někdy jdou i komplikované věci relativně snadno, jindy zase jdou snadné věci poměrně ztuha. Ta nepředvídatelnost mě baví.
Existuje něco, co byste chtěl ještě dokázat? V klasické hudbě? Ve filmu? S Jitrem?
Rád bych uspěl na poli opery. Kromě již zmíněné opery R.U.R. jsem napsal i operu „O chlapci, který se nechtěl stát číslem“ na libreto Ivana Klímy a operu Pinocchio na libreto Jiřího Žáčka a Edmunda Gleedeho. V současné době píšu operu „Broučci“ na objednávku Divadla J. K. Tyla v Plzni (libreto: Tomáš Jarkovský, režie: Tomáš Pilař). Kromě toho budu psát hudbu k filmům (např. Juraje Jakubiska), píšu hudbu pro některé americké televizní seriály a plánuji další sborové skladby např. pro královéhradecký sbor Jitro nebo pardubický Chlapecký sbor BONIFANTES.