Nelze neobdivovat vokální partituru Jana Jiráska, absolutní kontrapunktickou jasnost, uhlazenost řešení, vybranost, s níž disonance osvětlují hudební rozhovor, aby ho obohatily a učinily hlubším. Hlasové zdroje jsou využívané se značnou vyvážeností, aniž by kdy sklouzly k levným experimentům. Z velké duchovní tradice, nikoli náhodně, zachovává Jirásek mnohé prvky: především melodický koncept, vyváženost partů, extrémní komunikativnost záměrů, jasné ukotvení k textu. Missa propria a Si, vis amari, ama jsou emblematická díla s kapacitou zařadit se s velkou pokorou do velkého moře duchovní hudby, určené pouze pro ženské hlasy. Mondi paralleli, které kombinují texty ve jménu dialogu různých vyznání, dosahují v tomto smyslu absolutní výrazové originality. Zatímco Král Lávra se světskými prvky, koketující s jistými řešeními, které připomínají Orffa, je příběh pro sbor dostatečně sugestivní a potěšitelný. Půvab a preciznost jsou principiální zásluhy českého dívčího sboru Jitro, řízeného Jiřím Skopalem.
