Rychnov nad Kněžnou nemá jen Karla Poláčka a maturanta Jiřího Šlitra. Dalším proslulým rodákem je Jan Jirásek, světově uznávaný autor soudobé vážné hudby, pedagog i držitel dvou Českých lvů za filmovou muziku. Nedávno oslavil šedesátiny a napsal operu.
S Českým lvem – Jan Jirásek má dva, za Kytici a Nejasnou zprávu o konci světa. Foto: ČTK
HRADEC KRÁLOVÉ Skladby Jana Jiráska, kupříkladu Mondi paralelli, Te Deum laudamus či Missa propria proslavily hradecký sbor Jitro i soubor Gentlemen Singers. Někdejší rychnovský rocker odkojený Led Zeppelinem je dnes srovnáván s Arvo Pärtem a Hildegardou von Bingen. Dokončil také Lukášovy pašije, které Carl Orff převzal od Johanna Sebastiana Bacha, muzikologové o něm už léta tvrdí, že „své noty zapisuje do partitury neomylně s jistotou, která vedla Heinricha Schliemanna na pahorek Hisarlik, kde objevil Tróju“.
„Jednoduchou myšlenku můžete vyjádřit velmi složitě, nebo zcela prostě. Říct ji jednoduše znamená být odvážný, znamená to ale také, že se dáváte takříkajíc v plen zcela nahý. A pohled na nahého člověka může někdy být frustrující. Mnohdy je krásnější dobře oblečený hlupák. Když myšlenku dostatečně zašifrujete, můžete působit dojmem vzdělaného nebo zkušeného člověka, přestože myšlenka sama je úplně hloupá. V politických projevech se s tímto jevem setkáváte každý den. Jde o to říct opravdu jen to, co je nutné, nijak to zbytečně neinterpretovat ani nekomentovat,“ říká skladatel, jehož vydavatelem je jeden z největších světových nakladatelských domů Bärenreiter.
V jakém tvůrčím vzepjetí vás šedesátka zastihla?
Snažím se předstírat, že šedesátka je jen číslo, což v kontextu s věkem tak úplně neplatí. A co teď dělám? Právě natáčím osmiminutovou ukázku ze své opery na motivy Karla Čapka R.U.R.
Mezi krásou a všedností je mnohdy jen nepatrná hranice – tu se snažím objevit a překročit.
Pořád máte tu nejzásadnější skladbu před sebou? Dá se vůbec říct, jaká by měla být?
Zásadní jsou pro mě vlastně všechny skladby. Každá člověka zastihne v jiné životní fázi, v jiné kvalitě času i osobní situaci. Mě láká hledat a občas snad i nalézat krásu v tom, co nás obklopuje. Mezi krásou a všedností je mnohdy jen nepatrná hranice – tu se snažím objevit, překročit a volně se pohybovat oběma směry.
Máte řadu cen, dva České lvy. Když se ohlédnete, na co jste nejvíce pyšný?
Žádná cena ještě z nikoho dobrého skladatele neudělala. Když se podíváte na nositele takových ocenění, často najdete jména a kompozice, které jsou z hlediska historie zcela bezvýznamné. A naopak, je řada skladeb, které nikdy žádné ocenění nezískaly a ani o ně neusilovaly. Přesto se staly významnými a nezapomenutelnými. A pokud se ptáte, na co jsem pyšný, pyšný jsem vždy v situaci, kdy je moje skladba hrána nebo zpívána a v publiku je absolutní ticho, napjatá pozornost, přítomnost hudby. Nemohu a nechci hodnotit, jestli je moje hudba dobrá nebo ne, to rozhodne historie, jednu její hodnotu ale garantovat mohu – je upřímná, z čistého srdce.
Nedávno bylo vaše jméno v titulcích televizního filmu Americké dopisy o Antonínu Dvořákovi. Patří Dvořák mezi vaše oblíbence?
Antonína Dvořáka nelze nemilovat. Byl to člověk, který měl hodně co říct a říkal to přímo, nezaobaleně a bez zbytečných obezliček. Nebál se a nestyděl se vyjádřit to, co vyjádřit chtěl a musel. Ta přímočarost je fascinující.
Jak by vypadal film o skladateli Janu Jiráskovi?
Tak to opravdu nevím. Existují dobré filmy o špatných skladatelích a špatné filmy o těch vynikajících. Těmito úvahami nechci pokoušet osud.
Často tvoříte filmovou muziku, ale mě zajímá, jaký jste divák? Deformovaný profesí?
Já jsem absolutně deformovaný svou profesí. Když se dívám na film, tak ho – navzdory fyzikálním zákonům – nejdříve slyším a teprve pak vidím. Když slyším hudbu, tak mi v hlavě automaticky běží její analýza. Málokdy se mi podaří takříkajíc poddat se jiné hudbě než mojí
Máte své oblíbence?
Mám a je jich hodně. Cítím k nim opravdovou a hlubokou úctu, a to nejen k jejich dílu, ale i k jejich životním osudům, k tomu, co museli zaplatit, aby jim bylo dovoleno vytvořit to, co vytvořili.
Jste spjatý s Hradcem, hlavně tvorbou pro zdejší věhlasné sbory Jitro a Boni pueri a také pro vokální soubor Gentlemen Singers. Jaká je to spolupráce?
S Jitrem a s přítelem profesorem Jiřím Skopalem je to spolupráce dlouhodobá, pro mě velmi přínosná a obohacující. Totéž platí o Gentlemen Singers, jejichž umělecký vývoj šel v posledních letech strmě vzhůru. To mě moc těší. S Boni pueri jsem v posledních letech moc nepracoval, s výjimkou loňského uvedení mých Lukášových pašijí na Smetanově Litomyšli.
Sbormistr a skladatel – S profesorem Jiřím Skopalem, jenž stojí za albem Jan Jirásek a Jitro. Foto: archiv sboru
Kdy jako skladatel nejvíce trpíte? Při tvorbě, nebo při provedení díla?
Jednoznačně při provedení. Při provedení jsem bezbranný a s trochou nadsázky mohu říct, že v tu chvíli je můj osud v rukách někoho jiného. To není vždy příjemné. Pokud jde o tvorbu, nepatřím mezi skladatele s velkými „porodními bolestmi“. Tvůrčí proces a hledání mě naplňují a dodávají energii, netrpím při tom. Pro mě je důležité vědět, co hledám, a nalézání patří mezi ty největší odměny.
Jak se u vás při tvorbě míchá poměr emocí a racia?
Říkám, co cítím a co říkat musím. To je ten emocionální zdroj. S pomocí racia pak vytvářím způsob jak vyjádřit to, co považuji za nutné. Mluvíme tedy o dvou zdrojích – „co“ chci říct a „jak“ to řeknu. Je jasné, že „jak“ má mnohem více variant než „co.“
Čím se u současného skladatele vážné soudobé hudby dá měřit úspěch, třeba i v zahraničí?
Úspěch je tak trochu ošidná a neuchopitelná věc. Rozhodně neříkám, že mě nezajímá, ale na druhou stranu pro něj – kromě poctivosti své práce – nic nedělám. Je mi naprosto cizí vytvářet vlastní image. S image prázdnoty jsme konfrontování každý den, v každý okamžik. Naivně a idealisticky věřím tomu, že to dobré se dříve nebo později prosadí a pokud ne, tak to asi tak dobré není.
Která forma hudebního díla je vám nejbližší?
Teď je to jednoznačně opera.
Jaká tedy bude?
Jak jsem už naznačil v úvodu rozhovoru, dokončil jsem operu na motivy Karla Čapka R.U.R. Tato opera bude mít vynikající mezinárodní obsazení, amerického režiséra Tomera Zvuluna, dirigenta Andrew Bisantze, scénografku Vitu Tzykun, sólisty Lucase Meachema, Adrianu Kučerovou, Štefana Kocána, Matthew Besta a další. Premiéra bude v pražském Foru Karlín 21. července tohoto roku na festivalu Prague Proms.
Lze dnes vůbec napsat soudobou operu, která by mohla projít sítem času jako ty klasické?
J sem přesvědčen o tom, že ano. Obecně řečeno, kromě hudby a hudebních výkonů by v opeře mělo jít i o skvělou podívanou. Pokud jde o R.U.R., budeme při jejím provedení používat i filmové technologie, za všechny zmíním alespoň projekce a prostorový zvuk. Recept na úspěch díla ale nemám. Nutnou podmínkou je pevně věřit tomu, co dělám, a nelhat především sám sobě.